Ahojky, jmenuji se Lucka Dostálová, většina mi říká Muro nebo Luco (nj, to jste si už asi našli) a dělám trenéra agility (no to už asi víte taky, pokud jste zavítali až sem :o), ale chápejte, nějak jsem prostě začít musela :o) ...

     Na tomto místě bych Vás chtěla seznámit především se svým trenérským působením, zásadami, kterými se při tréninku řídím, eventuálně s týmy, které u mě dlouhodoběji trénují a u kterých se na mě můžete třeba i trošku přeptat :o) – předpokládám, že toto budou číst nejdříve právě oni – takže BACHA NA MĚ :o) No v každém případě mi jde o to, abyste měli alespoň částečnou představu např. o tom, co Vás u mě může potkat, co Vás nemine a co při tréninku vůbec netoleruji… Každý má přece jen jinou představu, jak by měl jeho trénink vypadat, jaký člověk-trenér by jej měl vést a než bychom jsme se měli potkat a vzájemně si, jak to jen říct kulantně – nepadnout do oka - dávám všanc tyto řádky a děj se vůle Vaše :o)

Něco málinkato z historie...

     S agility jsem se seznámila díky mé mamince. Klasická kynologie ji jaksi svým drilovým přístupem nevyhovovala a díky shodě náhod a jejímu důslednému pachtění se po informacích se dostala k agility. No a já, protože jsem ji jako psachtivý puberťák záviděla, jsme se postupem času začala agility taky věnovat... Psal se rok 1997. Ona by ta historie byla na delší povídání, ale tím Vás nechci zdržovat, „čo bolo, to bolo“ :o)

Já a moji pejsci...

     V současné době mám celkem tři pejsky, s kterými se takříkajíc aktivně věnuji agility. Další sporty dělám (ehm, spíše sem tam zkouším) jen velmi okrajově, protože jednou mou hlavní zásadou je, že jedním zadkem (byť by se někomu ten můj mohl zdát na to dost velký) se nedá sedět na více židlích. Jinými slovy, pokud chci něco dělat opravdu pořádně, na nějaké úrovni a dosahovat vrcholových výsledků, musím se tomu maximálně věnovat. Čímž samozřejmě nechci říct, že dělat více věcí najednou je špatně – určitě, ale všeho s mírou :o) Což je má další hlavní zásada...

     Ale zpět k mým pejskům... Jedním z nich je dědula Monťa – takový můj učitel a školitel a taky velký trpitel, protože si se mnou prošel vším možným a já si jen říkám, kde se v tom mém svéhlavém lvíčkovi vzalo tolik trpělivosti a energie, že už mě dávno nekousl...no však vy víte kam :o). Ve své podstatě jsme si prošli dobrým i zlým a já se z toho všeho snažila vzít tolik ponaučení, co bylo možné, a dlužno říci v mnoha směrech z těchto svých zkušeností čerpám stále a neustále... 

     Dalším mým pejskem je Misíček nebo taky Michalek. Člověk by řekl, že se psovod v případě svého druhého pejska snaží poučit z předešlých chyb…a jo, myslím, že jsem se o to i já u tohoto svého druhého snažila... Ale každý pes, jiná ves a Michalek přišel s různými novotami a překvapeními, takže i on mě naučil spoustě nových věcí...

     No a na závěr, mým nejmladším hafutánkem a taky splněným snem je Neo. Jojo, kapku větší, ale kdo by odolal výzvě v podobě velkého psa... A že to je výzva pro člověka, který běhal dosud jen s malými pejsky, za tím si stojím a stát budu… I Neo mě momentálně učí a věřte, že jsem kolikrát sama překvapená, v čem všem se ještě můžu zdokonalit a co všechno ještě nezvládám... No a vlastně asi každý pejsek, kterého třeba někdy v budoucnu budu mít, mě určitě zase něco nového naučí – a jsem u další mé zásady – učit se, učit se, učit se a hlavně nikdy nestagnovat na jedné úrovni v domnění, že nic nového už se vlastně naučit nemůžu, protože můj styl a vedení je nejlepší...

     Více o mých pejscích a jejich úspěších se dozvíte na jejich osobních stránkách.

Já - instruktor agility...

     Ani Vám neřeknu, jak dlouho už vlastně instruktora agility dělám… Začalo to kurzem pro instruktory, který se konal v Ostravě Třebovicích, ještě za existence agility klubu Voříšek. Tam jsem úspěšně zvládla zkoušky a jako mládežník s nejlepším výsledkem jsem dostala za odměnu zpět poplatek, který tato zkouška stála. Dostala jsem průkazku a začala trénovat svou první agi skupinu, tentokrát už v agility klubu Permoník v Ostravě-Zábřehu, psal se rok 1999. Byli to hlavně pejsci kategorie MA – nedejte se plést, v té době to byla kategorie Mini, – tedy pejsci do 40cm v kohoutku. Pak už byla jen kategorie SA – Standart pro pejsky s kohoutkovou výškou nad 40 cm včetně. Z pamětníků, kteří u mě agility v té době začínali a dosud v něm pokračují jmenuju aspoň holky Panáčovky , Janu Podolinskou...

     No a pak už se to se mnou vezlo... Týmy odcházely a přicházely (většinu u mě trénujících týmů naleznete v odkazech na těchto stránkách), začala jsem dělat instruktora na táboře ve Větřkovicích, změnila své působení na agilityklub Vosa, na jehož založení jsem docela dost podílela a semotamo zorganizovala nějakou tu intenzivku... K tomu se přidalo školení instruktorů, které jsem přebrala po Jiřince Strnadové – dnes už Máčkové a pozice asistenta trenéra juniorské reprezentace...

     V současnosti pokračuju zejména v trenérské činnosti ve Vose a na intenzivních trénincích v Hlučíně, Větřkovicích a Klokočově a sem tam v Praze. Snažím se zdokonalovat nejen sebe a své pejsky, ale vlastně kohokoliv, kdo potřebuje pomoc nebo má jen jednoduše zájem o některý z mých tréninků...

     Pokud se mě ptáte, proč jsem se vlastně rozhodla dělat instruktora agility a obětuji této činnosti nejen docela velký kus svého volného času, ale občas trénuju ostatní na úkor sebe samotné a svých pejsků – tak vězte, že na rozdíl od jiných agiliťáků, pro které je ten nejhezčí pocit vyhrát závod a odnést si zlatou medaili, pro mě je mnohem větším vítězstvím, když na tom stupni vítězů stojí někdo, kdo u mě trénuje, byť sám nebo jeho pejsek nemají úplně ty správné předpoklady pro vrcholovou agiliťáckou kariéru...někdo, kdo si pořídí dalšího pejska, protože mu agility natolik přirostlo k srdci...někdo, na jehož úspěchu a chuti do agility mám aspoň kousek zásluhy :o)

A teď k mým obecným i trenérským zásadám...

• Přistupovat ke každému zcela individuálně – každý pes i člověk má své fyzické i psychické dispozice, z kterých je potřeba vyjít. Z mého pohledu je to zejména o tom, najít ideální metodu výcviku ať už zón, slalomu, vedení na parkuru na míru konkrétnímu týmu. Neupřednostňuji tedy jen jednu nějakou svou metodu, ale snažím se neustále hledat nové způsoby nácviku toho či onoho. Nebojím se zeptat někoho dalšího a zkušenějšího, nebojím se požádat o radu, obzvláště je-li to v zájmu trénujícího...
• Neodmítat žádný tým (tedy pokud je to možné v rámci kapacity tréninků a času) – nejsem z instruktorů, kteří přijímají týmy pouze s fyzickými předpoklady pro úspěšnou dráhu závodníka. Jsem přesvědčená, že naučit psa netypického (nebo méně vhodnějšího) plemene nebo člověka s ne zrovna dobrými fyzickými předpoklady běhat agility, je mnohem větším dokladem schopností instruktora, samozřejmě za splnění podmínky, že trénink neohrožuje zdraví pejska.
• Snažit se poradit s jakýmkoliv problémem – často se v dotazech na intenzivní tréninky setkávám s lidmi, kteří řeší nějaký problém a ptají se mně, jestli nebudou na tréninku ostatní zdržovat a jestli vůbec mají jezdit. A tady POZOR – trenér by tu měl být právě proto, aby Vám s vaším problémem poradil nebo se o to aspoň pokusil. Na mých trénincích nikoho rozhodně zdržovat nebudete.
• Sledovat nejen dění v agility, nové trenérské metody, jejich aplikace, ale získávat osobní zkušenosti na závodech (např. kvalifikačních) – nové prvky v parkurech, metody vedení ostatních závodníků, způsoby posuzování rozhodčích apod. Jinými slovy by instruktor neměl nikdy stagnovat a měl by se snažit pojmout co největší množství informací o způsobech tréninku a vůbec všem, co souvisí s agility – nikdy nevíte, kdy se Vám ta která informace bude hodit, jestli nebudete připravovat někoho pro „vrcholové“ agility...
• Vést s trénujícím dialog – myslím, že trénink agility by měl být v zásadě o dialogu mezi trenérem a psovodem už jen proto, že právě psovod zná svého pejska nejlépe.  Ale neznamená to, že by měly být na tréninku běžné hádky...psovod by si měl minimálně uvědomovat, že trenér ze své pozice vidí víc, než on při běhu (vím to i z vlastní zkušenosti :o) )...
• Chyby při tréninku agility jsou z 99% chyby psovoda. Samozřejmě nemám na mysli jen vlastní trénink, ale i to, jakým způsobem je pejsek zvládnutý, jestli poslouchá svého pána apod. Takže pokud ke mně chcete přijít se slovy „můj pes je debil“, radši se předtím zamyslete nad tím, jestli není chyba spíše na Vaší straně – v těch nejčastějších případech zejména co se výchovy týče...
• Vzájemná důvěra mezi trenérem a psovodem - psovod by neměl trénovat s člověkem, kterému nedůvěřuje. Pokud si vzájemně nedůvěřují, vyvolává to akorát zbytečné hádky, nepříjemnou atmosféru vlastního tréninku, nechuť nejen psovoda běhat, ale i trenéra trénovat...